Čtvrtá neděle velikonoční se nazývá „neděle dobrého pastýře“. Minulou neděli jsme četli o okolnostech, za kterých Ježíš svěřuje apoštolu Petrovi poslání pastýře svého stáda. V celých dějinách církve se obraz pastýře používá jako metafora pro poslání biskupů a kněží. Texty této neděle ukazují, co měl Ježíš na mysli, když tuto metaforu použil.
Je třeba mít na mysli dobový kontext. Pastýř v Palestině před 2000 lety není roztomilý pasáček z rokokových obrázků. Pro Ježíše je pastýř především odvážný, statečný a obětavý muž, který je ochoten bránit své ovce, když je napadnou šelmy, a to i s nasazením vlastního života. Právě touto obětavostí se skutečný pastýř liší od pouhého nájemce, kterému na ovcích nezáleží. Dobrý pastýř zná a miluje své ovce a ony znají jeho, bezpečně rozpoznají jeho hlas a následují ho.
Z dějin dávných i nedávných známé smutné příklady církevních představených, kteří zaměnili úlohu pastýře za roli politika či diplomata a domnívali se, že servilní vstřícností vůči šelmám prospějí sobě i svému stádu. Pokusy přechytračit šelmy končí v lepším případě tím, že takoví pastýři s ostudou vidí, že ničeho nedosáhli, že mají prázdné, navíc umazané ruce. V horším případě takové pokusy končí tím, že nevěrní pastýři se sami začnou k nerozeznání podobat šelmám: vzpomeňme na závěrečnou scénu Orwellova románu Zvířecí farma. Považoval jsem vždy za čestnější řídit se veršem z písně Voskovce a Wericha: Než s lumpy tancovat, to se chci radši prát!
Metafora obětavého pastýře nám samozřejmě přichází na mysl v této době v souvislosti s tragickými případy zneužívání postavení a autority kněží a biskupů. Čtu právě pronikavou studii jedné německé autorky, která vedle případů sexuálního zneužívání upozorňuje na spirituální zneužívání: na psychickou manipulaci v církvi.
Je zřejmé, že nastala hodina veliké očisty, hodina pravdy. A Bůh povolal pro tuto hodinu reformy církve opravdu dobrého a zodpovědného pastýře, papeže Františka. Jeho odvaha k pravdě a výzva k radikální změně smýšlení a chování naráží ale v církvi na tvrdý odpor.
Papež František předložil hlubokou diagnózu skutečných příčin těchto smutných jevů: hovoří o nemoci klerikalismu.
Podle mého názoru je to jen jiný název pro pokrytectví a vnějškovost, o nichž mluvil Ježíš ve svých sporech s farizeji. Legalistické náboženství, náboženství jako systém rituálů, příkazů a zákazů, které bez lásky a milosrdenství náboženské autory ukládají druhým jako těžká břemena, kterých se sami nedotknou, vede k pokrytectví. Takové náboženské autority se nakonec podobají obíleným hrobům, které navenek září čistotou, ale uvnitř jsou plné hniloby, jak o tom mluví Ježíš.
Odpůrci papeže Františka, kteří chtějí systém klerikalismu zachovat, nabízejí zcela jiný narativ: podle nich je sexuální zneužívání plodem liberalismu, který vnikl do církve v souvislosti se sexuální revolucí šedesátých let minulého století. Jsem přesvědčen, že tato diagnóza je zcela zavádějící.
Sexuální revoluce byla jedním aspektem kulturní revoluce šedesátých let, kterou bychom mohli nazvat druhým osvícenstvím. Podobně jako osvícenci 18. století, tak i poválečná generace 20. století ztratila důvěru v tradice a autority. Osvícenci postavili proti heteronomní morálce morálku autonomní: proti poslušnosti vůči tradici sebevědomí dospělosti vlastního rozumu a svědomí.
Kulturní revoluce šedesátých let 20. století přinesla princip autenticity: smyslem lidského života je sebevyjádření a sebeuskutečnění. Jde o to objevit a plně rozvinout lidský potenciál a odstranit všechny represivní mechanismy, které tomuto rozvoji stojí v cestě. Znovu ožily myšlenky Marxe, Freuda a Nietzscheho.
V křesťanském prostředí se opakovalo totéž, co známe z doby těsně po osvícenství (a také z doby těsně po reformaci). Nejdříve nezralé pokusy o nekritické převzetí ducha doby, ty pak vzápětí u církevních autorit vyvolaly strach a paniku. Místo pečlivého a moudrého rozlišování nastala křečovitá snaha upevnit a ubránit status quo. Žádné změny! Musíme být stále stejní: Semper idem! znělo z nejvyšších církevních kruhů. Ale to byla špatná odpověď.
V krizích, revolucích a herezích je totiž vždy skryto nějaké pravdivé jádro, nějaká skutečná potřeba, ba přímo Boží výzva – znamení doby. Je však často zakryté mnoha věcmi, které jsou opravdu špatné, nebezpečné a zavádějící. Chesterton nazýval hereze pravdami, které se zbláznily. Jak osvícenství, tak i kulturní revoluce 60. let odpovídaly na nějakou opravdovou potřebu, i od velkých kritiků náboženství a kultury, včetně Marxe, Nietzscheho a Freuda, jsme se mohli a měli lecčemus naučit, aniž bychom nekriticky přebírali jejich teorie.
Je vždy třeba ono „zrno pravdy“, znamení doby, pečlivě odkrýt, je třeba důkladně a moudře rozlišovat. To je úloha pro pastýře, proroky, teology a světce.
Sv. František a svatý Dominik kdysi objevili to, co bylo autentické v revolučních bouřích středověku, volajících po návratu k chudobě a duchu evangelia. Ve španělské mystice Terezie z Avily a Jana od Kříže najdeme primát milosti nad záslužnými skutky a nahou víru, onen paradox kříže, který fascinoval Luthera, najdeme tam mnohé z toho, co bylo naléhavé, pravdivé a podstatné v učení reformátorů.
Některé směry teologie osvobození – včetně důrazů, které nacházíme v sociální teologii papeže Františka – ukazují, že člověk nemusí být marxistou či komunistou, nýbrž jen důsledným čtenářem Evangelia, aby projevil solidaritu s chudými a vykořisťovanými.
Leckdy si však církev nedala dost práce s rozlišováním duchů a na nové podněty šmahem odpovídala represí. Takzvaný antimodernistický boj na rozhraní 19. a 20. století vedl k intelektuální sebekastraci katolicismu v době, když bylo třeba pružně a moudře reagovat na nové podněty z oblasti vědy, filosofie a umění.
Rovněž kulturní revoluce šedesátých let a etika autenticity měly vést církev k zamyšlení, zda teologická antropologie, založená na středověkém pojetí neměnné přirozenosti, může dát adekvátní pastorační odpověď na proměny světa, zejména na chápání společenské role muže a ženy, na proměny struktury rodiny a stylu rodinného života a na proměny sexuálního chování a norem. Zdvižený prst a moralizování nejsou to, k čemu Ježíš poslal do světa své učedníky. Je třeba se mnohému učit, učit se také umění pochopit a přijmout lidi s odlišnou sexuální orientací, kteří mají také autentickou potřebu lásky a intimity, učit se přijmout a podepřít ty, jejichž rodinný a manželský život ztroskotal. Papež František ukazuje cestu: není nutné měnit normy a zásady, nýbrž je třeba změnit pastorační přístup – naplnit ho ježíšovským duchem milosrdenství, láskyplného přijetí a odpuštění. Právě takový přístup – nejdříve přijetí a milosrdenství – může vést k obrácení, obrácení může být plodem, nikoliv předběžnou podmínkou přijetí.
Místo toho se objevil křečovitý neokonzervativismus 80. let, který dnes vrcholí v útocích na papeže Františka. Je příznačné, že temné skutky sexuálního zneužívání se objevily zejména u těch, kteří byli nejradikálnějšími hlasateli konzervativní sexuální morálky, kteří tím rigorismem klamali druhé i sami sebe – na tento mechanismus rozdvojení života poukazoval už Ježíš ve své kritice farizejů.
Pro církev nebylo snadné vyrovnávat se se změnami v obrazu světa, které přinášela v průběhu dějin filozofie a věda, například s evoluční teorií. Dnes však zjišťujeme, že mnohé tyto podněty pomohly náboženské myšlení obohatit a prohloubit – např. právě evoluční teorie přinesla zajímavé inspirace pro myšlení víry, např. v díle Teilharda de Chardin nebo tzv. procesuální teologie. Podobně uznání vývoje v oblasti antropologie, dynamičtější a historičtější chápání lidské přirozenosti, genderových rolí, struktury rodiny a intimního života může vést k prohloubení křesťanské spirituality a etiky. Bůh vložil do díla stvoření fascinující dynamiku vývoje a ta se projevuje jak ve vývoji kosmu a přírody, tak ve vývoji člověka, dějin, společnosti a kultury – a člověk má být rozumějícím spolutvůrcem a partnerem tohoto procesu, v němž se prolíná božské a lidské, milost a svoboda, Boží inspirace (znamení) a lidské porozumění těmto výzvám a odpovídání na ně. Chce to odvahu a zodpovědnost myšlení víry.
Ano, církev prožívá dnes opět velkou krizi. Krize je však vždy velká šance k prohloubení. Jako už vícekrát v dějinách křesťanství, jedna jeho forma zaniká. I tato potápějící se loď však nese nesmírné bohatství, které je třeba zachránit, přenést do nových plavidel víry.
Ten tvar uzavřeného katolicismu, který se vytvořil v reakci na evropskou modernu, ztratil životaschopnost, kreativitu, věrohodnost, srozumitelnost, schopnost dalšího vývoje – podobně, jako vícekrát během dějin odumřely mnohé kulturní varianty křesťanství, od raného judeo-křesťanství po středověkou Christianitas. Psychoanalýza hovoří o „latentních fázích“ ve vývoji člověka a kultury. Mnohé prorocké impulsy II. vatikánského koncilu potřebovaly zřejmě onu „latentní fázi“ následujícího půlstoletí, aby se znovu, v zralejší a radikálnější podobě objevily v pontifikátu papeže Františka. Je třeba zkoušet, promýšlet a promodlit teologii a spiritualitu pro křesťanství zítřka.
Připomeňme si v této souvislosti znovu to, co je vůdčím motivem našich úvah o těchto Velikonocích: vzkříšení není návrat do minulosti. Vzkříšený je změněný, proměněný. To, čím se legitimuje, jsou však jeho rány.
Vzkříšení je jiskra absolutní budoucnosti, která má proměnit naši přítomnost. Tak, jak to říkáme v liturgii Velké noci: Ať slavné Kristovo vzkříšení naše tmy ve světlo promění! Amen.
