Nejprve bych chtěl vyslovit solidaritu a soustrast se všemi kazateli, kteří dnes na celém světě mají kázat na toto evangelium. Upřímně přiznávám, že s ním také zdaleka nejsem hotov a má slova budou jen pokusem o porozumění, a proto zvu každého z vás k dalšímu promyšlení toho textu. Jeho potíž především spočívá v tom, že narušuje náš obvyklý obraz o Ježíšovi a je zjevně v napětí, ne-li v rozporu s jinými texty Písma. Navíc slova o tom, že Ježíš přináší rozdělení, velmi rezonují s něčím, co sami známe – náš svět, naše společnost, naše církev a někdy i naše rodiny jsou dnes názorově rozděleny jako snad nikdy předtím. Toto evangelium nás tedy provokuje k aktualizacím. Zároveň však víme, že s aktualizacemi evangelia bychom měli zacházet velmi opatrně.
Současná teologie nám pomohla překonat mnohé obtíže při práci s Biblí, především objevem různosti literárních stylů v Písmu. Dnes víme, že líčení stvoření světa v knize Genesis má povahu básnického textu a nemá žádný smysl ho srovnávat s výsledky moderního biologického a kosmologického výzkumu, protože to jsou dva zcela odlišné přístupy, které si kladou jiné otázky a jiné cíle. Jsou odlišné jako impresionistický obraz města a jeho technický plán, také je zde nemá smysl se ptát, který je více pravdivý. Kladou si jiný cíl, dívají se na skutečnost z jiného úhlu, proto si navzájem nekonkurují.
Trošku větší potíž nastává, srovnáváme-li určité morální soudy Bible s naším dnešním poznáním, například v oblasti neurofyziologie a kulturní antropologie. Od biblických autorů, kteří tvrdě odsuzovali homosexualitu, nemůžeme očekávat, že měli k dispozici to, co dnes víme o vrozených dispozicích k různým sexuálním preferencím. My dnes můžeme rozlišovat mezi homosexuálním chováním lidí, kteří jsou schopni heterosexuálních vztahů a homosexualita je pro mě jen jakýmsi zpestřením sexuálního jídelníčku. Zde je namístě mluvit o perverzi a hříchu. Zcela jiná je však situace lidí, kteří si svou homosexuální orientaci nevybrali a kteří tudíž mají právo, abychom respektovali jejich přirozenou potřebu lidské blízkosti a něhy. Pokud toto jejich právo a lidská důstojnost nejsou společností uznávány, vede to některé z nich k protestům a provokacím. Ale těm bychom se však měli spíše snažit porozumět, než na ně odpovídat agresivní rétorikou a místo klidného dialogu přilévat olej do ohně zbytečných kulturních válek. Už bylo dost utrpení dětí, které byly pro svou homosexualitu vyhnány ze zbožných rodin, už bylo dost těch, kteří kvůli nepřijetí spáchali sebevraždu. Neměli bychom tvrdými slovy brát na sebe spoluvinu za tyto tragédie. Všichni asi víte, o čem mluvím.
Vraťme se však k dnešnímu evangeliu. Na mnoha místech Ježíš mluví o pokoji, o tom, že nám odkazuje svůj pokoj, takový pokoj, který svět nemůže dát.
Zde čteme: Nepřišel jsem přinést pokoj, nýbrž meč. A Ježíš mluví o tom, že přináší tvrdé rozdělení, které někdy rozbíjí i vztahy v rodinách.
Jsem přesvědčen, že Ježíš tady nemluví o tom, co je jeho úmyslem a záměrem. Nemluví o tom, co si přeje, nýbrž o tom, co se fakticky děje v našem světě, o kterém bychom neměli mít iluze.
Už prolog Janova evangelia říká: Do vlastního přišel a vlastní ho nepřijali. Jinde čteme o tom, že někteří lidé více milují tmu než světlo. Dokonce nenávidí světlo, nechtějí, aby se ukázala pravda o nich samotných. V Lukášově evangeliu čteme proroctví starce Simeona, že Ježíš bude znamením, jemuž se bude odporovat, protože vyjeví smýšlení mnohých srdcí.
Víme, že nejen Ježíš sám tvrdě narazil v tomto světě u představitelů politické i náboženské moci, a také u davu, u většinového veřejného mínění, které před Ježíšem dává přednost Barabášovi. Také v dějinách světa a církve ti, kteří brali a berou Ježíšovo evangelium velmi vážně, narážejí na nepochopení a různé druhy represe.
Papež František, který osvědčuje obdivuhodnou odvahu postavit se v církvi i světě proti dnešním farizeům, Pilátům a Herodům naší doby, budí v mnohých církevních kruzích nejen nesouhlas, nýbrž i odpor a nenávist. Jsou lidé, kteří vytvářejí mezinárodní koalice proti reformám papeže Františka. Jsme tu jistě i my, kteří se přes hranice národů snažíme o jeho podporu. Rozděleni jsou i bývalí přátelé a spolupracovníci. To, o čem mluví dnešní evangelium, je naší realitou. Jistě bychom se měli snažit nepřilévat olej do ohně. Ale jsou rozdělení, která prostě nelze nevidět, ignorovat či bagatelizovat.
Jaké jsou příčiny rozdílů, zejména těch v náboženském světě? Dnes už to nejsou rozdíly mezi různými náboženstvími a různými církvemi, nýbrž uprostřed nich, napříč.
Odpověď na tuto otázku nalézám v Ježíšově podobenství o rozsévači. Bůh štědře rozsévá semena víry, některá se však ujmou a jiná nikoliv. Záleží na kvalitě půdy, říká Ježíšovo podobenství. V různých kulturách a v různých lidských srdcích existují různé „ekosystémy“: Na skále tvrdých srdcí se víra neujme, mění se tam v ideologii. Stejně tak u lidí mělkých a povrchních, také tam, kde lidé mají zaplevelené nitro, protože do něj nechali nekriticky napadat sugestivní hesla a obrazy komerčních či politických reklam. Potřebujeme nejprve pečovat o půdu našeho nitra, odstranit plevel, kypřit ji a zalévat. Nepropadejme panice, pokud zasetá semena nepřinášejí rychlé plody. Musí nejprve odumřít, říká Ježíš, pak mohou přinést hojný užitek.
Ano, dnes jako v Ježíšově době žijeme v rozděleném světě, rozdělených církvích, někdy i rozdělených rodinách. Stojíme na správné straně? Tuto otázku si musíme stále klást. To, co pro to můžeme udělat, je pečovat o své nitro, o svůj rozum, srdce a svědomí, o pokoru a vnímavost, otevřenost, žízeň po pravdě. Máme se učit kultuře rozlišování. Pán stále mluví a my se stále musíme učit naslouchat a rozumět.
Amen.
