„Tomáš, jinak Didymos (Dvojče), jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.
Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mne viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“
(Jan 20, 24–29)
Dočetl jsem toto evangelium a šel si od pulpitu sednout na své místo. Byl to druhý den mé cesty po Indii. Bylo časně ráno a v katedrále v Madrasu, v samém srdci zdejšího křesťanství, kde se od nepaměti uctívá hrob apoštola Tomáše, patrona Indie, bylo šero, ticho a téměř prázdno.
Přečtený úryvek z evangelia svatého Jana jsem v onu chvíli vnímal ještě tak, jak jsem ho chápal vždy před tím a jak bývá běžně vykládán: Ježíš svým zjevením zbavil skeptického apoštola všech dosavadních pochybností o realitě svého vzkříšení; z „nevěřícího Tomáše“ se rázem stal věřící. Netušil jsem, že než ten den dospěje k večeru, otevře se mi díky jedné události tento text znovu a osloví mne ještě zcela jinak a hlouběji – a že mi dokonce ukáže v novém světle největší tajemství křesťanské víry, Ježíšovo vzkříšení a Ježíšovo božství. A více: ten nový náhled mne postupně zavedl na určitou cestu spirituality, o níž jsem dosud nic nevěděl, ukázal mi „bránu pro nevěřícího Tomáše“ – bránu zraněných.
V to horké odpoledne mne můj indický kolega, katolický kněz a profesor religionistiky na univerzitě v Madrasu, dovedl na místo, kde byl podle legendy apoštol Tomáš umučen, a pak do katolického sirotčince, který stojí opodál.
Díval jsem se předtím i potom při cestách po Asii, Africe i Jižní Americe hodně zblízka do tváře bídy, znám ze své klinické i zpovědní praxe ubohost morální, skrytá trápení srdcí a temné kouty lidských osudů, navštívil jsem „Golgoty naší doby“, místa koncentračních táborů nacismu i komunismu, Hirošimu i „Ground Zero“ na Manhattanu, místa sugestivně vydechující dosud živé vzpomínky na zločinné násilí, které tam bylo spácháno – avšak ani poté na sirotčinec v Madrasu nezapomenu nikdy.
V postýlkách, které se spíše podobaly drůbežím klíckám, ležely malé opuštěné děti s bříšky nafouklými hladem, kostřičky potažené černou, často zanícenou kůží; v chodbách, které se zdály nekonečné, na mne odevšad hleděly jejich horečnaté oči a vztahovaly se růžové dlaně. V nedýchatelném vzduchu, zápachu a pláči se mi udělalo psychicky, fyzicky i morálně špatně; dusil jsem se pocitem bezmoci a palčivým studem, který někdy cítí člověk tváří v tvář ubohým jen proto, že sám má zdravou kůži, plné břicho, čistou postel a střechu nad hlavou. Chtělo se mi odtamtud (a nejen odtamtud) co nejrychleji zbaběle utéci, zavřít oči a srdce a zapomenout; vzpomněl jsem si opět na slova Ivana Karamazova, který chtěl Bohu „vrátit vstupenku“ do světa, v němž trpí děti.
Ale právě v té chvíli mi kdesi z hloubky vytanula věta: „Dotkni se ran!“ A znovu: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku.“
Náhle se mi nově otevřel příběh apoštola Tomáše, jak jsem jej četl z Janova evangelia při ranní mši na hrobě „patrona pochybujících“. Ježíš se identifikoval se všemi malými a trpícími – tedy všechny bolestné rány, všechny bídy světa a lidstva jsou „rány Kristovy“. Věřit v Krista, smět zvolat „můj Pán a můj Bůh“ – to mohu jen tehdy, budu-li se dotýkat těchto Jeho ran, jichž je i dnes náš svět plný. Jinak říkám jen naprázdno a neúčinně „Pane, Pane“!
Jistě, nikdo z nás se nemůže pokládat za mesiáše, jenž by mohl uzdravit všechny rány světa, to ostatně nesvedl ani Ježíš během svého pozemského působení. I když se poctivě snažíme vykonat vše, co je v našich silách a možnostech, proti vzedmutým vlnám oceánu bídy, který ukrajuje stále větší část z naší pevniny, dokážeme veslovat jen maličko. Přesto však před ranami světa nesmíme utíkat a obracet se k nim zády, musíme je alespoň vidět, dotýkat se jich, nechat se jimi zasáhnout. Zůstávám-li vůči nim lhostejný, nezasažený, nezraněný – jak pak mohu vyznávat víru a lásku k Bohu, jehož nevidím? Neboť pak Ho opravdu nevidím!
Ano, tam v Madrasu mi bylo náhle zřejmé: Nemám právo vyznávat Boha, pokud nevezmu vážně bolest svých bližních. Víra, která by chtěla zavírat oči před utrpením lidí, je jen iluze či opium; vůči takovému druhu víry by měli pravdu Freud i Marx se svou kritikou!
Ježíš k Tomášovi přichází a ukazuje mu své rány: Hle, utrpení (žádné utrpení) není lacině smazáno a zapomenuto! Rány zůstávají ranami. Avšak ten, který „nesl nemoci nás všech“, prošel věrně i branou pekel a smrti: a je tu dále (nepochopitelně) s námi. Ukázal, že „láska všechno snese“, „neuhasí ji ani velké vody a řeky ji nezaplaví“, „láska je silná jako smrt“ – ba silnější než ona. Láska je ve světle této události hodnotou, kterou nesmíme vydat na pospas sentimentalitě; znamená sílu – jedinou sílu, která přežívá samu smrt a probodenýma rukama vyvrací její brány.
Vzkříšení tedy není „happyend“, nýbrž pozvání a výzva: Nemusíme a ani nesmíme kapitulovat před ohněm utrpení, i když ho nyní neumíme uhasit. Nesmíme se před zlem chovat tak, jako by mu mělo patřit poslední slovo. Nebojme se „uvěřit v lásku“ i tam, kde podle všech kritérií světa prohrává. Mějme odvahu proti „moudrosti tohoto světa“ vsadit na bláznovství kříže!
Možná že Ježíš tím, že vzkřísil Tomášovu víru dotykem ran, mu chtěl říci přesně to, co se mi jako bleskem otevřelo v sirotčinci v Madrasu: tam, kde se dotkneš lidského utrpení – a možná jenom tam! – tam poznáš, že já jsem živ, že „já jsem to“. Potkáš mne všude tam, kde lidé trpí. Neuhni přede mnou v žádném z těchto setkání. Neboj se! Nebuď nevěřící, nýbrž věř!
Hospodin Staré smlouvy se zjevil Mojžíšovi v ohnivém keři; jeho Jednorozený – náš Pán a náš Bůh – se zjevuje v ohni utrpení, v kříži – a my natolik porozumíme jeho hlasu, nakolik bereme na sebe svůj kříž a jsme připraveni nést i břemena druhých, nakolik se jizvy světa – jeho jizvy – stávají pro nás výzvou.
Každý z apoštolů dostal svůj úkol. Petr pase beránky Kristova stáda, Pavel putuje k dalekým národům. A co Tomáš?
Domysleme to, co jsme naznačili. Být „věřící“, neznamená navždy odhodit břemeno palčivých otázek. Někdy to znamená vzít na sebe kříž pochybností a i s ním Jej věrně následovat. Síla víry není v „neotřesitelnosti přesvědčení“, nýbrž ve schopnosti unést i pochybnosti, otevřené otázky, nejasnosti, snášet tíhu tajemství – a přitom zachovat věrnost a naději.
Ano, možná toto je právě poslání Tomášovo: Víra, která se zrodila při dotyku Ježíšova boku, se pro něj nestane předmětem „vlastnění“. Ani teď pro něj víra nepřestává být cestou. Má dále nést břímě svých pochybností a pokušení ke skepsi. Jistoty víry dojde jen tam, kde se při dotyku ran ve světě dotkne Boha – jen tam se s ním setká. Tam znovu prožije své setkání se Vzkříšeným. Takové je jeho poslání.
A právě tím pro mnohé, kteří kráčejí životem v šerosvitu pochybností, proklestí cestu ke zcela specifickému sebezjevení Boha v našem světě, k nečekané „zkušenosti s Bohem“. Ten, který uviděl Pána, otvírá bránu těm, kteří neviděli: mohou se stále znovu a znovu setkávat s Ježíšem – v ranách světa.
Nemůže-li někdo najít Krista v tradičním prostředí, nabízeném církvemi, v jejich kázáních, bohoslužbách a katechismech, má ještě vždy otevřenu tuto možnost: setkat se s ním tam, kde lidé trpí. Neřekl snad Ježíš: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“?
Vypráví se, že když Pascalovi jednu dobu církevní vrchnost, pochybující o jeho pravověrnosti, zakázala přijímat eucharistii, začal ve svém domě pečovat o jednoho chudého nemocného, aby zas tímto způsobem „přijímal Tělo Kristovo“. Kladu si otázku, nakolik i dnes – a právě dnes, právě v téhle situaci eucharistického postu – by něco podobného mohlo být inspirací pro mnohé, kterým cokoliv brání přistupovat k oltáři?
Je prý mnoho těch, které sám fakt, že existuje zlo a utrpení ve světě, oloupil o víru v Boha. Přiznám se, že tomuto pokušení jsem vystaven nebyl. Spíš jsem to chápal a prožíval zcela opačně: máloco ve mně vyvolávalo takovou žízeň po smyslu jako absurdity světa a takovou žízeň po Bohu jako otevřené rány životních bolestí.
Kdyby byl svět dokonalý, byl by už on sám bohem a po Bohu by mi v něm nezůstávala ani otázka. Bůh, který by se narcisistně zhlížel v neporušeném zrcadle svého dokonalého, zcela zharmonizovaného světa bez rozporů, protikladů a záhad, to by nebyl můj Bůh, Bůh Bible, Bůh mé víry. Příběh, který vypráví Bible, není sladká idyla, nýbrž zneklidňující drama; svět, o němž Písmo mluví, má (stejně jako náš dnešní svět) krvavé a bolestné rány – a Bůh, jehož vzývá, je nese také.
V evangelijním příběhu, od něhož se odvíjejí tyto meditace, se Bůh ukazuje jako zraněný Bůh – ne jako apatický bůh stoiků ani bůh jakožto projekce našich přání nebo symbol mocenských ambicí člověka či národa. Je to Bůh sym-pathický, tj. spolucítící, spolutrpící, spolu-vášnivý.
Velikonoční příběh, jak jej vypráví evangelium podle Jana, je rozepjat mezi dvěma výroky: mezi Pilátovým zvoláním „Ejhle člověk!“ a Tomášovým výkřikem: „Ejhle Bůh!“ (můj Pán a můj Bůh). Oba dva výroky se týkají Ježíše, oba dva jsou řečeny s pohledem na jeho rány – jeden mluví o jeho lidství, druhý o jeho božství. Bylo by možné říci, že tyto dvě věty jsou dvě odlišné interpretace Ježíšových ran. Jeho rány – možná víc, než cokoliv jiného, ano, možná právě jen ony – odhalují onu spojitost lidského a božího, kterou představuje Ježíš Nazaretský. Ovšem to, co leží mezi nimi, je „velikonoční tajemství“: Ježíšova smrt a vzkříšení.
Pilátův výrok „Ejhle, člověk“ doprovází gesto, ukazující na muže, který se po drastickém zbičování změnil v hroudu krvavého masa. Je to ještě „ten člověk“, který byl ráno přiveden před vladařův tribunál jako pretendent královského trůnu? Je to ještě vůbec lidská bytost?
Muž, posetý ranami vyjadřuje hlubokou pravdu o člověku a jeho údělu. Člověk je nic – to je pravda Velkého pátku, bez níž není žádné velikonoční ráno. Co víme o člověku, dokud se vyhýbáme možnosti pohlédnout bez iluzí až na krajní mez lidského údělu, pokud se nedotkneme dna, pokud si před propastí zakrýváme tvář?
Jestliže je Ježíš Božím Slovem pro nás, které přijalo celé lidství, pak jeho lidství obemyká nejen onu velikost a dokonalost člověka jako dosud neporušeného Božího obrazu, ale také druhý pól, také tu temnou, bolestně zjizvenou stránku lidského údělu, bídu a ubohost, před kterou rádi uhýbáme zrakem, ušima i srdcem.
Na druhém konci velikonočního příběhu podle Jana Ježíš znovu ukazuje své rány. A apoštol, zmítaný dosud pochybnostmi, volá: Můj Pán a můj Bůh!
Velikonoce, to je vyjití – přechod od jednoho pohledu na Ježíšovy rány k druhému, přechod od „Ecce homo“ k „Ecce Deus!“ To, co církevní tradice vyjadřuje jazykem metafyziky o „dvou přirozenostech“, můžeme nazvat dvojím způsobem čtení Ježíšových ran. Ježíšovy rány, viděné z dvojí perspektivy, vzbudí dvě reakce, oděné do dvou slov – „člověk“ a „Bůh“. A tato slova, označující cosi tak radikálně odlišného (a přece hluboce spojeného), se mohou vztáhnout k téže osobě.
Ani Pilát, ani Tomáš nám nepředkládají teologické úvahy o Ježíšových „přirozenostech“, jsou to zvolání, vyjadřující prudkou emoci či emocí doprovázenou zkušenost ze setkání.
Tomášovo zvolání se obvykle chápe jako úžas a radost člověka, který se smyslově přesvědčil o fyzické realitě vzkříšení. Naznačili jsme už, že možná jde ještě o něco jiného. Tomášova radost, jeho „druhá konverze“ je probuzena něčím, co jej patrně zasáhlo víc než ostatní apoštoly: jednotou v Kristu – totožností ukřižovaného a vzkříšeného. K té poukazují Ježíšovy rány.
Tomáš při pohledu na Ježíšovy rány může zakoušet naplnění jeho slov: „Kdo vidí mne, vidí Otce“. Vidí Boha v Ježíšovi – a vidí ho průrvou jeho ran.
O svatém Martinovi se vypráví, že se mu jednou zjevil sám Satan v podobě Krista. Světec se však nedal zmýlit. „Kde máš své rány?“ zeptal se.
Já nevěřím ve víru bez ran, v církev bez ran, v Boha bez ran. Jen zraněný Bůh skrze naši zraněnou víru může uzdravit zraněný svět.
Toto „kázání z prázdného kostela“ obsahuje řadu myšlenek z knihy Dotkni se ran (NLN 2008)
