Úvaha na 31. neděli v mezidobí
Ježíš mluvil k zástupům i ke svým učedníkům: „Na Mojžíšův stolec zasedli učitelé Zákona a farizeové. Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte, neboť mluví, ale nejednají. Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi. Dávají si zhotovovat zvlášť široké modlitební řemínky a zvlášť velké střapce na šatech, mají rádi čestná místa na hostinách a přední sedadla v synagogách, mají rádi pozdravy na ulicích, a když jim lidé říkají 'mistře'. Vy však si nedávejte říkat 'mistr', jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno 'otec', jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi. Ani si nedávejte říkat 'učitel', jenom jeden je váš Učitel – Kristus. Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.
V několika posledních nedělích jsme četli Ježíšovu polemiku proti farizeům a ukazoval jsem vám na konkrétním případu z nedávné doby, jak je tento spor mezi dvěma zcela různými náboženskými postoji přítomen i v dnešní církvi, konkrétně v postojích konzervativní opozice některých církevních představitelů proti papeži Františkovi a jeho obnovnému úsilí. Vidíme, jak u lidí, kteří se vždy zapřísahali poslušností vůči papeži, tato poslušnost končí tehdy, když papež neříká to, co si myslí oni a co chtějí slyšet.
Dnešní evangelium je vyvrcholením té Ježíšovy řeči proti farizeům a farizejství. Je třeba znovu opakovat, že farizeové byli často lidé, kteří to s náboženstvím a jeho příkazy mysleli velmi vážně, kteří byli ve své většině učení, zbožní a morální.
Jistě to může platit i o mnoha oponentech nynějšího papeže. Ale to, čím je postoj farizeů (tehdejších i dnešních) v rozporu s Ježíšem a jeho evangeliem, leží hlouběji. Spočívá v samotné podstatě vztahu těchto lidí k Bohu a z něho vyplývajícím vztahům k lidem. Náboženství farizeů je náboženství Zákona: zbožnost a mravnost vidí v co nejpřesnějším plnění příkazů a zákazů. Není tu místo pro svobodu a milosrdenství.
Proto jedním z poznávacích znaků farizeů je jejich neschopnost humoru, nikoliv „vtipkování“, nýbrž skutečné hluboké radosti, vyplývající ze svobodného srdce.
Některá náboženství jsou víc než jiná v pokušení tohoto náboženského legalismu, zákonictví. Judaismus může (ale nemusí) být chápán především jako smlouva, zákon. Islám může (ale nemusí) být chápán především jako právní systém. V jednotlivých náboženstvích tuto jejich stránku vyvažují mystikové, hlasatelé víry, projevující se především láskou.
Mladé křesťanství se z podoby legalistického náboženství pokusil vyvést především svatý Pavel svou teologií svobody od Zákona, důrazem na víru – na víru jako přijetí milosti, Božího nezaslouženého daru.
Avšak „kvas farizejský“ ohrožuje zdraví církve až podnes. Zákonický postoj – a zase se dívejme především do vlastního hnízda, do církve – může vést ke skutečné deformaci, deformaci života, vztahů a osobnosti člověka.
Nerozlišování mezi tím, co je podstatné a tím, co je okrajové, vnější, pak vede k vnějškovosti – až po to trapné a směšné rozšiřování ozdob a střapců.
To, v čem si člověk libuje navenek, vypovídá také mnoho o tom, jaký je uvnitř. Když jsem poprvé viděl amerického kardinála Raymonda Burke, který si při bohoslužbách (ano, přivezl si to i do strahovského kláštera v Praze) nechává nosit osmimetrovou vlečku jako nevěsta z hollywoodského filmu, řekl jsem si, jak asi tento člověk čte a bere vážně evangelium – a vůbec mne nepřekvapilo, když ho vždy najdu mezi signatáři těch či oněch dubií, pochybností o papeži Františkovi. Do srdce toho preláta samozřejmě nevidím, ale z toho, co ukazuje, se určitých dubií (pochybností) mohu těžko zbavit.
Při čtení Ježíšových slov z dnešního evangelia se musíme se zahanbením přiznat, že málokteré náboženství rozvinulo kulturu střapců a titulů do tak absurdní formy jako naše matka katolická církev.
Pamatuji se, jak jsem se jako student před první návštěvou u biskupa Františka Tomáška v pražském arcibiskupském paláci ty tituly učil: bohoslovci se říká ctihodný pane, panu kaplanovi se říká velebný pane, panu faráři důstojný pane, panu děkanovi veledůstojný pane, monsignorovi vaše milosti, biskupovi Vaše excelence, kardinálovi Vaše Eminence, papeži (přes výslovné zákazy evangelia) Svatý otče či Vaše svatosti; prelátům se v pokleku líbá prsten. Jaká úleva, když nám pan biskup jen prostě a srdečně potřásl rukou.
Když i mne na stáro potkalo, že jsem byl jmenován monsignorem a prelátem Jeho Svatosti, oznámil jsem, že si parády s tím spojené, červené birety, červené knoflíky a ponožky si pořizovat nebudu, budu se oblékat obyčejně jako kolegové na univerzitě, budu bydlet doma ve svém bytě a dal jsem výstražné varování tomu, kdo by se mne pokusil oslovovat Vaše milosti.
Když jsem na počátku 90. let – naštěstí jen krátkou dobu – pracoval v arcibiskupském paláci a pak dokonce ve Vatikánu, pocítil jsem, jak toto prostředí může člověka poznamenat a také jsem pak pochopil, proč papež František dal před Apoštolským palácem přednost obyčejnému bytu v domě svaté Marty.
Pokud člověk dostává na konci života – často po letech, kdy musel čelit mnohé nepřízni – různá zasloužená či nezasloužená ocenění, musí zmobilizovat v sobě veškerou sebeironii a smysl pro humor – a být si dobře vědom toho, že kvůli všem těmto věcem není ani o fous cennější, než kterýkoliv jiný člověk.
Záleží jen na tom, jak nás vidí Bůh; všechny lidské soudy v církvi i společnosti, pozitivní i negativní, je třeba brát s naprostou rezervou.
Vyznávám, že i mně to trvalo hodně dlouho, než jsem se zbavil závislostí na mnoha vnějších věcech. I já jsem totiž jistou dobu strávil v určitém nezdravém katolickém prostředí, které na mne – jak to teď zpětně vidím – mělo špatný vliv. Poznal jsem lidi, kteří za své pozérství a svou ustavičnou sebestylizaci do role duchovních autorit, a zejména za své nezdravé a nezodpovědné připoutávání lidí na sebe, pak sami platili velkou cenu v podobě vnitřní osamělosti, zahořklosti a depresivity, kterou pak šířili kolem sebe.
Snaha vytvářet si z lidí své vlastní kopie a žárlit na jejich svobodu patří také k onomu klerikalismu, který je podle papeže Františka jedem církve.
Jak rád naopak vzpomínám na ty z mých duchovních průvodců, kteří byli zcela jiní, jako byl pater Reinsberg, který snoby a farizeje poznával zdaleka. Učil nás, kdy se má člověk podívat do zrcadla, s chutí se sám sobě zasmát a vypláznout na sebe jazyk.
Jak se zpívá v jedné překrásné moravské písničce, pamatujme, že jsme všichni jen popel a bláto.
Pak je tu ještě praktická otázka, kterou často dostávám: smí se tedy říkat knězi otče? Možná se mýlím, ale v téhle věci bych nebyl příliš přísný; vždyť i apoštol Pavel mluví o otcích ve víře. A když kněz dosud nesmí mít vlastní rodinu, pak myšlenka, že prokázal duchovnímu zrání řady lidí laskavou otcovskou službu a má množství dospělých samostatných duchovních potomků (nikoliv jen lichotníků a napodobitelů, kopií), může mu být zdrojem zdravého uspokojení, hlubokého vnitřního štěstí a vděčnosti.
Kněz má podle slov Písma být služebníkem lidské radosti. Nešťastní a neradostní kněží se pak vyžívají v kulturních válkách a apokalyptickém strašení lidí, v této nebezpečné duchovní infekci. Často si říkám, když je poslouchám, že ony roušky na ústech z doby kovidu bychom měli některým z nich zdvořile nabídnout, aby přestali víru ustavičně diskreditovat.
Jen jeden je náš Mistr, my všichni jsme bratři a sestry. Vyhlížejme s nadějí, nakolik synodální proces obnovy církve odnese do minulosti to, co do minulosti patří – a povzbudí nás na cestu k budoucí podobě křesťanství. Tentokrát změny nelze čekat jen v podobě úředních přípisů z nadřízených církevních úřadů. Je třeba inspiraci Ducha, který vane, kam sám chce, je třeba tomuto vanutí Ducha pozorně naslouchat jak ve svatyních našich svědomí, tak v událostech, které jsou Boží řečí v našem světě.
A znovu opakuji: tato doba si vyžaduje odvahu a moudrost, umění duchovního rozlišování.
