Vzácný a milý pane prezidente, na prknech, která znamenají svět, se dnes loučíme s jednou z Vašich velkých životních rolí.
Pokušení k patosu a sentimentalitě snad může mírnit vědomí, že to zřejmě není Vaše role poslední. Do vědomí světa jste se zapsal tak, že dnes není na evropské a mezinárodní rovině žádná tak prestižní funkce, že byste se o ni nemohl ucházet s velkou nadějí na úspěch. A i kdybyste žádnou tuto cestu nezvolil, hlas občana Havla bude mít přesto nezastupitelnou váhu do konce Vašich dní.
Byl jsem požádán, abych se s Vámi ve Vaší roli českého prezidenta rozloučil jménem všech, kteří Vás mají rádi a kteří si Vás váží; a jistě nikdo ode mne nečeká, že to udělám jen ohňostrojem lichotivých frází. Vaše prezidentská role, která dnes ještě patří Vám a za několik dní bude náležet historii, vejde do dějin se všemi paradoxy a hádankami - tedy naplňme tuto chvíli tím, že se nad některými z nich na chvíli společně zamyslíme.
To, co zůstává po státníkovi v dějinné paměti národa, nejsou kupodivu jednotlivé věci, které naplňovaly jeho pracovní dny: za krátko už jen odborníci budou vědět, které zákony a mezinárodní dohody podepsal, které ministry jmenoval a které země navštívil. Zůstane povědomí o tom, kým byl, jaký celkový styl vtiskl svému úřadu a jak tím přispěl k duchu doby, v níž žil.
Marná věc: archetyp prezidenta v českých myslích navždycky vytvořil Masaryk a i on vědomě navázal na typ autority, který prostupuje staletími českých dějin. Když jste se poprvé objevil před zraky celé české veřejnosti, mohlo se mnohým zdát, že v jakémsi okamžiku prolnutí světů - jako v Kafkových či Meyringových románech - jste zabloudil do říše politické moci z nějakého úplně jiného příběhu. Nemohl jste přinést lecos z toho, co si nemůžeme odmyslit od Masaryka: jeho sošný zjev, akademické vzdělání, zkušenost univerzitního i táborového řečníka, poslance i velitele vojsk. A přece jste brzy v několika podstatných bodech na Masaryka navázal.
Ukázal jste, že prezident není jen jedním, byť třeba nejvýznamnějším, kolečkem v byrokratické mašinérii státu. Prezident reprezentuje jiný rozměr politiky než kterýkoliv jiný držitel moci. Každá instituce prospívá, pokud jsou dobře rozlišeny dvě role: řízení a vedení. Zatímco řízení státu náleží vládě a premiérovi - prezidentovou úlohou je vést, to znamená vytyčovat a artikulovat cíle, předkládat inspirativní vize a motivovat, získávat pro ně lidi. Řadoví politici mohou mobilizovat jedny proti druhým, prezident musí mobilizovat onen morální potenciál společnosti v jedněch i druhých, probouzet pozitivní sílu, dodávat energii, posilovat naději. Ale ani ve jménu optimismu nesmí opustit půdu pravdy. Mnohdy jste ve jménu pravdy byl schopen pojmenovat stav naší společnosti nelítostně: Naše země nevzkvétá, konstatoval jste ve svém prvním projevu a po třináct let jste byl nucen promlouvat o mnoha neveselých věcech. Často se zdálo, jako byste byl prezidentem i disidentem zároveň. Ale tím se právě liší naděje, kterou dává odpovědný státník, od laciného optimismu populistů - svou odvahou k pravdě, byť by byla trpká. V tom jste byl následníkem Masarykovým.
Masaryk vedl tento národ především tím, že dokázal interpretovat smysl dějinné chvíle a aktuální šance české společnosti v širokém kontextu evropského a světového vývoje, většina jeho děl sleduje právě tento cíl. Právě toto spojení politiky a filozofie způsobilo, že jeho jméno a jeho dílo se vrylo do dějinné paměti neskonale hlouběji než prvoplánové aktivity politických pragmatiků. Ano, i zde jste navázal na Masaryka: Vaše stálá snaha ukázat spojitost naší cesty k demokracii s planetárním pohybem dnešní civilizace a ochota přemýšlet o globálních problémech naší doby Vám v soudech zápecníků vysloužila karikaturu idealistického snílka, avšak zjednala Vaším slovům pozornost a vážnost na pěti kontinentech.
Díky za to, že jste iniciativou Forum 2000 učinil Prahu a sídlo českých králů opět křižovatkou inspirativního setkávání osobností a idejí. Právě tím, že jste zůstal člověkem obou světů, světa kultury a světa politiky, jste mohl politiku obohacovat. Intelektuálně vyprázdněná a myšlenkově vykastrovaná politika, čerpající z ideologických schémat, vede nutně společnost na scestí.
Ano, Vaším základním nástrojem moci bylo a zůstalo slovo - ale každý, kdo není vyznavačem skřeků nebo tichých ran nožem do zad, mohl pochopit, že není slovo jako slovo: slovo, nesoucí cenou myšlenku, je činem nejpronikavěji obohacujícím svět. Propůjčil jste politice novou, neotřelou řeč - a také tím jste vzbudil zájem světa. Vždyť naše politická řeč ve sklepení totality zplesnivěla frázemi, jak můžeme dosud mnohde slyšet anebo se naučila newspeaku, spěšně okopírovanému od zaměnitelně usměvavých prázdných tváří mnoha západních i východních politických profesionálů.
Ukázal jste, že politika není jen technologie moci - tou je nesporně a nutně také a není radno tím pohrdat. Ale v jistých patrech je politika především kulturou, kulturou komunikace. To je patrně jeden aspekt toho, co měl Masaryk na mysli, když tvrdil, že politika je jen skromnější částí života duchovního. Děkuji Vám za Vaši stálou snahu vrátit politice její duchovní rozměr.
Obstál jste v obou velkých úkolech českého prezidenta: důstojně reprezentovat tuto zemi před světem a doma nikdy nevzdat nekončící zápas o kultivaci veřejného života. Stavěl jste noblesu proti hulvátství, kritické myšlení proti lacinému populismu a ideologickým schématům. Zápas proti lidské hlouposti, malosti a zlobě nelze vyhrát, není však dovoleno jej vzdát: a vy jste vytrval.
Na závěr dovolte malé osobní svědectví. Pane prezidente, prošel jsem v posledních letech křížem krážem touto planetou, abych lépe porozuměl naší zemi: na všech místech jsem slyšel Vaše jméno vyslovovat s úctou. Nejen na půdě univerzit, nýbrž také od lidí, kteří by sotva dokázali najít na mapě naši zem - od afrického hlídače pouštních vykopávek, čínského polárníka v Antarktidě, japonského buddhistického mnicha i od nepálského celníka.
Pane prezidente, snad všichni, kdo jsme Vám byli lidsky a myšlenkově blízko v dobách zlých i dobrých, si uvědomujeme, že nesmíme nechat váš politický a mravní odkaz zarůst plevelem tatíčkovských legend, nýbrž každý svým nezaměnitelným způsobem a na svém místě na něj kriticky a tvořivě navázat. Jen tak ten plamínek naděje a očekávání, který jste vzbudil, v naší zemi nezhasne.
Nechci se pouštět do úvah, zda je pro tuto zemi lepší prezident či král. Královský úřad byl zpravidla doživotní, a pokud neskončil pod gilotinou, rozléhalo se zemí volání: král je mrtev - ať žije král! My dnes jsme naštěstí v jiné situaci. Mění se jen dvě role na scéně jednoho života, který se v určité hvězdné chvíli našich dějin prolnul s životy nás všech. A proto můžeme říci: prezident odchází - občan Havel zůstává. Přátelé, ať dlouho, šťastně, plodně, smysluplně - ať žije Václav Havel!
Národní divadlo, 30.1.2003
