Dnes slaví církev narozeniny dvou svátostí – eucharistie a svěcení kněží. Ustanovení obou svátostí tradice spojuje s Poslední večeří.
Ježíš symbolickým gestem vysvětluje smysl svého života i smrti. Chléb, který se rozlamuje, rozdává a spotřebuje, víno v kalichu, který se vyprazdňuje, sice zaniká, ale není to neužitečný zmar. Kdo pro druhé obětavě vydává svůj čas, své síly, svá obdarování, nešetří se, nemyslí jen na sebe, ten žije smysluplný život. Ježíš se rozdává, a to nám připomíná chléb a víno eucharistické hostiny; kdo jí tento chléb a pije tento kalich, má žít jako Ježíš – pro druhé, nejen pro sebe. Rozdávat se. Být poctivým, čerstvým chlebem, který sytí hladové (a nejen tělesný hlad), být jiskrným vínem, které Bůh stvořil k radosti lidského srdce.
Ježíšovo sebevydávající se lidství je autentickým obrazem Boha: Toto je Bůh, sebevydávající se láska; podle Tomáše Akvinského je Bůh amor difusivum sui, láska, která se vylévá. Takový je Bůh, takový je jeho Syn Ježíš, takový má být Ježíšův učedník. To je smysl eucharistie.
Ubi caritas et amor, Deus ibi est – zpívá se při obřadu mytí nohou na Zelený čtvrtek. Kde je dobrota a láska, tam je Bůh. Bůh není tam, kde je nenávist, násilí a fanatismus, byť by bylo stokrát provázeno jménem Božím. Respektive je tam – ale není na straně těch, kdo ve jménu Božím násilí konají, nýbrž v jejich obětech, v těch, kdo násilím trpí. To je poselství velikonočního pašijového příběhu, dnes krvavě aktuální. Autority tohoto světa – politické i náboženské, nakolik jsou i náboženství proniknuta duchem moci – vyžadují, aby se jim sloužilo, a lidi vykořisťují, říká Ježíš. U vás ať tomu tak není, varuje Ježíš své učedníky – a ujme se otrocké práce, umývá jim nohy.
Nejen slovy u svaté večeře (vezměte, jezte, podávejte mezi sebou), ale i gestem umývání nohou Ježíš zakládá služebné kněžství v církvi. My všichni pokřtění máme účast na kněžství Kristově svým křtem, my všichni jsme kněžským lidem Božím, každý křesťan je svého druhu knězem, když spoluslaví eucharistii a když svou prací a svým životem přispívá k posvěcení, ke christifikaci světa a společnosti.
A ti, kdo přijali pečeť služebného kněžství, si své specifické poslání mají uvědomovat nejen při lámání chleba u oltáře a zvěstování evangelia slovem, ale také a zejména při zvěstování evangelia pokornou a obětavou službou, takříkajíc u nohou svých bratří a sester. To nám připomíná dnešní svátek eucharistie a kněžství – také obřadem mytí nohou.
Zelený čtvrtek má však i druhou tvář. Cesta Kristova a cesta apoštolů vede z osvětleného prostoru večeřadla do temnoty Getsemanské zahrady. Zejména ti tři, kteří viděli Jeho slávu na hoře Tábor, Petr, Jakub a Jan, nyní mohou vidět jeho pot úzkosti. Tady si nechtějí postavit tři stánky jako na hoře Tábor. Jsou vydáni jiným pokušením. Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení, říká Ježíš jim i nám.
Jaká jsou pokušení Getsemane? Pokušení únavy a ospalosti: Což jste nemohli se mnou bdít jednu hodinu? Pokušení zbabělosti a útěku: Budou bít pastýře a ovce se rozprchnou. Pokušení násilí: Pane, máme se bít mečem?
Dnes je mezi námi v presbytáři našeho kostela naposledy kámen, který se do našeho středu zatoulal po šesti staletích – z toho chrámu, který tu kdysi stál a byl zničen nábožensky motivovanou nenávistí. Zatoulal se k nám jako poselství z dávné minulosti: Z desítek či stovek vyobrazených biblických scén, které jistě zdobily ten kostel, se k nám dostal jen jediný fragment: kámen s tváří Krista, modlícího se v Getsemane.
V mnoha rozjímáních postní doby jsme se snažili dešifrovat tento vzkaz. Kámen, který stavitelé zavrhli, se stal kamenem úhelným. Možná právě ta scéna v Getsemane se má stát úhelným kamenem naší spirituality – a možná nejen pro tento večer a nejen pro letošní půst a Velikonoce. Je to scéna, v níž Ježíš zápasí o jednotu své lidské vůle s vůlí Boží: Ne má, ale Tvá vůle se staň!
Může být vůbec nějaká hlubší a podstatnější modlitba? Je to na prvém místě soud nad těmi našimi modlitbami, jimiž bychom chtěli manipulovat Boha, aby plnil naše přání a naši vůli. Ano, můžeme a máme před Bohem prostírat své potřeby a touhy, své úzkosti a starosti. Ale toto předstoupení před Boží tvář, má-li být křesťanskou modlitbou, má pak ústit do této Ježíšovy věty: Ne má, ale Tvá vůle se staň.
Smyslem modlitby je hledání Boží vůle, otvírání se Boží vůli, sjednocování naší vůle s vůlí Boží – tedy sjednocování našeho lidství s Bohem: A to je možné jen skrze Krista, který je plně zajedno s námi lidmi a plně zajedno se svým nebeským Otcem. Toto je srdce křesťanské mystické existence – toto je ono obrácení, metanoia, životní obrat, toto je ono „přepodstatnění“ (transsubstanciace), můžeme-li zde užít výraz, který církev užívá pro eucharistickou slavnost.
Přijímáme Kristovo tělo a krev, přijímáme jeho vůli, plně sjednocenou s vůlí Boží, sjednocujeme i svou vůli, své chtění, své touhy, své motivy s Bohem. To je celoživotní proces „přepodstatnění“ křesťana – to je také naplnění smyslu a poslání našeho křtu. Skrze Krista být sjednocen s Bohem.
Řekli jsme si mnohokrát, že eucharistie není odměnou pro premianty v Boží škole, že je chléb poutníků (panis viatorum, jak budeme zpívat dnes při eucharistickém průvodu), že je pokrmem na cestu. Nejsme v cíli, často si to musíme s pokorou uvědomit. Ale je třeba, abychom byli na cestě.
Na té cestě jsou slunečně jasné chvíle jako na hoře Tábor, ale i temné zkoušky v opuštěnosti Getsemane. Hřích, to vězení, z kterého nás přišel Ježíš vysvobodit, nejsou ony naše opakované slabosti, které si se zahanbením připomínáme při svých zpytováních svědomí. Ježíš přišel, aby nás vysvobodil z hříchu všech hříchů: z uzavřenosti naší vůle před vůlí Boží.
Jeho modlitební zápas v Getsemane a jeho křížová cesta je velikonoční exodus, cesta z otroctví ke svobodě, kterou prošlapává pro nás a ukazuje nám směr. Z uzavřenosti do sebe a pro sebe k otevřenosti pro Boha a pro druhé, pro Boha v druhých a skrze ně k Bohu.
Toto si tedy připomínáme v tento večer, kdy děkujeme za dar, v kterém Ježíš dává sám sebe. Živí nás a sytí a dává nám sílu a nový život. Toto si připomínáme, když konáme obřad mytí nohou. Je možná dobře, že se z toho obřadu nestala svátost, nestal se opakovaný rituál; je to něco, co konáme jenom jednou v roce. Ale nemá to být rituál, má to být něco, co udává směr našemu životu. A dnes zvlášť si připomínáme také tu druhou tvář Zeleného čtvrtku, onen Ježíšův modlitební zápas a onu výzvu, která je zde i pro nás, abychom svou vůli vkládali do vůle Boží. Amen.
K poslechu v audio archivu Akademické farnosti
Cyklus postních zamyšlení
Zpět na Rozcestník velikonočních kázání
