Oslava židovských Velikonoc, svátku Pesach, vyjíti z otroctví do zaslíbené země svobody, rituální sederová večeře, začíná otázkou nejmladšího z účastníků: Čím se tato noc liší ode všech ostatních nocí roku?
My křesťané vyznáváme, čím se pro nás tento večer liší od všech ostatních večerů – připomínáme si poslední večeři Páně. Tou začínají pašije, příběh nového exodu, jímž Ježíš skrze tmu svého utrpení nás vede ke světlu vzkříšení – svého i našeho vzkříšení.
Čteme vyprávění o večeři Páně a pak plníme Ježíšovo přání, které vyslovil při poslední večeři: To čiňte na mou památku. Památka – anamnesis – není jen sentimentálním výrazem nostalgie, procítěným ohlédnutím do minulosti, není jen pomůckou naší slábnoucí paměti. My si zpřítomňujeme to, co Ježíš učinil, a toužíme to plněji pochopit.
Ježíš řekl učedníkům: Co nemůžete pochopit teď, pochopíte později. Duch vás uvede do celé pravdy.
Po celá staletí se křesťané snaží hlouběji porozumět podivným slovům, která Ježíš pronesl v předvečer své smrti nad macesy, nekvašenými chleby a nad pohárem vína pesachové večeře: Toto je mé tělo, toto je má krev.
Krev je pro Izraelity sídlem duše, sídlem života. Krví zvířat byly rituálně posvěceny, zpečetěny desky zákona. Kristova krev je pečetí nového a věčného zákona, stručného, leč náročného nového přikázání: Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.
Francouzský filozof Gabriel Marcel psal o dvou druzích lásky: lásce posesivní, majitelské, která chce druhého vlastnit, a o lásce obětavé, která se rozdává, překračuje své zájmy, své sobectví, nemyslí na sebe a svůj prospěch, myslí na dobro druhého.
Ježíš říká při poslední večeři: Je pro vás dobré, abych odešel.
Podle evangelia svatého Jana Ježíš svou smrtí vytváří prostor pro příchod Ducha svatého, Parakleita, Utěšitele, zastánce, advokáta, vnitřního učitele, který právě přinese ono zaslíbené hlubší pochopení, bude po celé další dějiny uvádět křesťany do plnosti pravdy a připravovat tak druhý příchod Kristův ve slávě na konci věků.
Kdykoliv plníme Kristův příkaz, lámeme chléb a žehnáme víno, prosíme Pána, aby seslal na tyto plody země a plody lidské práce životodárnou rosu svého Ducha, aby se nám staly Kristovým tělem a krví. Prosme ho zároveň, aby osvěcoval naše mysli a uváděl nás do hlubšího pochopení toho, co konáme, kdykoliv obnovujeme onu věčnou a svatou smlouvu.
Prosíme ho, abychom se i my stali obětí, která se Pánu zalíbí – chlebem a vínem, které se rozdává, je darem pro druhé – abychom i my byli účinným znamením (zpřítomněním) obětavé lásky podle Kristova příkladu. Právě toto patří k jádru slavení eucharistie.
Svatý Pavel říká: Neznáme už Krista podle těla, nýbrž podle Ducha.
Duch však, učí na jiném místě Pavel, z nás věřících činí tajemné tělo Kristovo – působením Ducha církev není pouhou organizací, institucí, nýbrž organismem, živým tělem – i s jeho bolestmi, únavami a ranami.
Obraz těla pro církev Pavel používá především na podporu své naléhavé výzvy k vzájemné toleranci, k respektování plurality, různosti v církvi: Oko má jiné poslání než ucho, ruka než noha – ale navzájem se potřebují právě v té své různosti.
Jednota církve, jednota a vzájemná láska věřících, o niž se modlil Kristus při poslední večeři – a my se modlíme se zvláštní vroucností právě v den, kdy si poslední večeři připomínáme, nemá být jednotou konformity a uniformity, nýbrž jednotou ve vzájemně se doplňující různosti.
Obětavá láska podle přikázání a příkladu Kristova může za určitých okolností být dotvrzena svědectvím mučednictví. Naštěstí nikoliv v každé době a v každé zemi po nás Bůh chce tuto nejvyšší oběť. Za jiných okolností od nás požaduje vzdát se naší pyšné a pošetilé hry na majitele veškeré pravdy, spojené s posuzováním a odsuzováním druhých, s leností a neochotou naslouchat vanutí Ducha. Ten nejhorší hřích, hřích proti Duchu, je uzavřenost, strnulost, zabydlenost ve svých představách, zaviněná hluchota vůči tomu, co Duch dnes říká církvím. Tajemné tělo Kristovo je větší, než si myslíme a představujeme. Když někoho, kdo se nám nelíbí, ukvapeně z těla Kristova vylučujeme, mohlo by se na nás naplnit varování svatého Pavla, že ten, kdo nerozeznává tělo Kristovo, jí a pije své odsouzení.
Tento den slavíme narozeniny eucharistie a narozeniny apoštolského poslání, které se vtěluje křtem do společného kněžství všech věřících a svátostí svěcení do služebného kněžství těch, kterým byla svěřena pastýřská péče a odpovědnost za vedení a inspiraci obcí věřících v duchu Kristově a za hlásání a interpretování radostné zvěsti o Ježíšově vítězství nad tmou hříchu a smrti.
V tento den kněží – ordinovaní služebníci věřících – obnovují své závazky, které kdysi složili do rukou svých světitelů. Podle příkladu papeže Františka prosím i vás o modlitbu, o přímluvu, abychom my kněží, kteří sloužíme v této farnosti, zůstali věrni svým závazkům, hlouběji je chápali a plněji uskutečňovali.
A prosme společně za nás všechny, abychom se věrohodněji stali chlebem, který sytí hlad našich bližních – i hlad po blízkosti a porozumění, a vínem, které podle slov Písma slouží k radosti lidských srdcí. Amen.
K poslechu v audio archivu Akademické farnosti
